Dušičková reminiscence na léčitele

Budu psát o něčem, o čem vím, že je u nás trpěné na okraji společnosti, která si myslí, že je relativně tolerantní, poněvadž na nikoho nevyvíjí nátlak ani nepořádá čarodějnické procesy.  

Taky jste někdy leželi v nemocnici a pocítili jste děsnou bezmoc ze svý pacientský pozice?

Věříte víc a víc léčitelům, čím častěji se setkáváte s oficiální medicínou? Leželi jste někdy v nemocnici a byli odkázáni na tamější personál a taky jste se zařekli, že už tam za žádnou cenu nevlezete? A když jste pak zašli k věhlasnému léčiteli, kterého jste znali jenom z televize, a on se s vámi bavil, jako by vás dávno znal a dal vám bylinky a vám se po nich udělalo dobře a nemuseli jste na kontrolu krve, ani jste nečekali půl dne na vyšetření v nemocnici, to jste byli rádi, že jo?

Já jsem měla neobyčejný pocit, když jsem poprvé přišla do garáže, kde dřepěl mezi pytli s bylinkami vousatý čtyřicátník, jméno měl apoštolský, ale vypadal tak trochu jako čert, v rukách držel pružinu a koukal na ni jako do strun loutny, pružina se někdy otočila úplně, jindy se svíjela nebo se zase jen prohnula jako had, potom chlapík vstal, něco zabručel, vytáhl papírovej sáček a zalovil v několika pytlích a pokaždý vytáhl sušené bylinky a do toho pytlíku je sypal z plné hrsti tak, jak je vylovil, někdy chodil po garáži sem a tam, jako by hledal to správný místo, tam kde ležel pytel na pytli a v každým byl jinej obsah. A když se ten váš budoucí sáček naplnil, sednul si zase na stoličku a vlastnoručně napsal úhledným písmem recept, jako třeba, rozmíchat, zalít tři lžíce směsi vroucí vodou, nechat louhovat deset minut a pít před jídlem nebo něco podobnýho. A vy jste jeli rychle domů a hned jste si uvařili čaj a popíjeli jste ho po malých doušcích, jak vám radila jedna kamarádka a ne léčitel, čekali jste na zázrak a on se dostavil a vy jste neměli problém uvěřit léčitelovým schopnostem. A jakmile vám otrnulo, pytlík s čajem jste strčili na místo, kam nechodíte, a po letech jste ho vyhodili, dokud vás nepřepadl jinej neduh a zase jste pelášili za léčitelem a on vám pomohl a vy jste to vyprávěli svým známým a jako ústní lidová slovesnost se to šířilo po celým okrese a garáž byla plná jako čekárna na ORL v okresní nemocnici, ale neseděli v ní vyděšení pacienti, mezi těmi voňavými pytli jste si hověli jako u dobrýho známýho, a ne v očekávání nějakýho nepříjemnýho lékařskýho zákroku.

Asi před dvaceti lety se mi stalo, že jsem nevímkde přišla k očnímu zánětu a nemohla jsem ho vyhojit. Začínala jsem vidět mlhavě a připadala jsem si jak králíci v době mýho dětství, kteří měli myxomatózu a můj taťka je musel pozabíjet, aby se netrápili, poněvadž nemoc byla nevyléčitelná, to už bylo ale dávno, když jsem byla malá, jen tak jsem si na to vzpomněla. Pamatuju se, že jsem se se svými obavami svěřila kolegyni v práci a ta se vylekala, že mám asi doopravdy myxomatózu, když se mi na ty mý oči zblízka podívala. Po neúspěšné měsíční léčbě pomocí různých kapek jsem na radu kamarádky zajela za léčitelem. Šla jsem k němu jako k poslední instanci, jak jsme u nás doma říkali, když jsme cejtili, že nemáme nikde dovolání, od toho léčitele jsem dostala bylinky na pití a omývání očí a ještě ten večer jsem tuhle dvojí léčbu aplikovala spíš odevzdaně a asi tak v devadesátiprocentní nevíře jsem šla ulehnout. A když jsem v noci procitla ze sna, otevřela jsem oči a zahlédla jsem v okně bez rolet zcela zřetelně a jasně svítící měsíc, vyskočila jsem z postele a s radostí jsem si uvědomila, že mlžný opar kolem mě už neexistuje a já vidím pěkně ostře. Nevím, jak bylo asi Lazarovi, když vstal, jak hodně se asi podivoval, co se s ním stalo, já jsem teda měla radost a zároveň i další nevíru, jestli mi to takhle vyhojený vydrží do rána a nemohla jsem dospat. A když jsem si ráno ověřila, že vidím zřetelně jako dřív, jako když jsem byla zdravá, hned jsem oběhla všechny známé, aby se na vlastní oči přesvědčili, co umí léčitel diagnostikovat pomocí virgule a léčit bylinkami. Byla jsem jako živej doličnej předmět. Kolegyně, která viděla to zázračné uzdravení, na mě od tý doby pořád dotírala, abych ji k němu vzala taky a zanedlouho nás bylo plné auto bab, chtivých uzdravení a jely jsme ho navštívit. Jestli to takhle fungovalo u každýho, nedivím se pak, že před léčitelovou garáží byla vždycky fronta.

Šla byste si sednout radši do garáže, nebo běháte po nemocnicích a po klinikách, protože jste rozumně uvažující člověk? Že byste hádali, že se kolem tý garáže motaly hlavně báby? A to byste se spletli, bývalo tam nějak půl na půl, dělala jsem si soukromou statistiku, pak teda nevím, jestli je pravda, že jsou iracionální jen ženské.

Nebo se cítíte nějak divně? To by vám pomohlo, kdybyste někde viděli hodně starou mexickou zpěvačku, která ani možná nebyla Mexičanka a které se říkalo chamana, protože podstoupila zasvěcovací obřad u indiánů, kde kolem ní všelijak pobíhali a podkuřovali ji bylinkami a mávali kolem ní do zblbnutí nějakejma větvičkama, kolem dokola jejího těla, hlavně kolem její hlavy a mumlali přitom nějaké formule, dokud si nemysleli, že to stačí, a nějak se to prozradilo. Taky se na ni vykecly i jiný věci, který jí taky skoro každej rád odpustil. A to jí bylo tenkrát přes sedmdesát. A ta bába se postavila na nohy v takhle pozdním věku, přestože předtím dvacet let strávila v alkoholickým delíriu. Mám za to, že nikoho neléčila, když jste ji ale slyšeli zpívat, ten její chraplavý a stařecký hlas, možná i ošklivý, museli jste si ji oblíbit, poněvadž měla takovej důvěryhodnej projev, že jste jí odpustili i to, jak je nehezká a že vypadá, jako by vylezla právě z hrobu, ale uvěřili byste tomu, co zpívá. Mohli byste si i dneska její zpívání poslechnout na you tube. To byste ale museli vědět, že se jmenovala Chavela Vargas. A kdyby vám bylo nějak blbě, poslechli byste si její zpívání, který vypadá jako žehnání, brzy byste byli zdrávi, pokud se cítíte nějak nemocní, a omládli byste, pokud jste staří jako já, i přesto, že jí u nás doposavaď kromě mě nikdo neblahořečil a asi nikdy ani nebude. Možná byste se taky kvůli tomu museli naučit trochu španělsky, poněvadž jiný jazyk neuměla. V jiným oblečení než v ponchu byste ji taky sotva viděli, leda v civilu, jenže teď už ji naživo neuvidíte, protože umřela ve stejným létě jako můj léčitel .z Východních Čech.

A vy teď, když jste stará bába, potřebovala byste léky na tělo i na ducha, ale žádného šamana neznáte, protože oba dva už leží v hrobě. Tak běháte po doktorech a ptáte se svých stejně starých známých, kolik berou léků a jaké, poněvadž když je vám blbě, na nic jinýho nemyslíte, až se tahle otázka stává pro vás obsesivní, podobně jako pro jiné báby, které se na potkání jedna druhé ptají, jestli chodí ještě do práce, poněvadž pozitivní odpověď implikuje dobrý zdravotní stav a na neduhy se už dál nemusejí ptát. Dvě základní otázky stařen, jestli teda chodíte do práce a kolik berete léků, ty jsou jsou prioritní a nadřazeny těm, které přijdou hned potom, kolik že máte vnuků a jestli jsou ženatí a mají děti. Otázky, které dávají za pravdu evoluci, jako že jste se narodili jen kvůli přežití a reprodukci a všechno ostatní je zbytečná nadstavba.

Nebo jste kaciřka, chodíte do práce a vymýšlíte si pořád nějaké věci, které vám ostatní baby vskrytu závidějí? Potom jste teda hodně divná. Na to ale musíte být fit, poněvadž nemoc by vám jinak zabrala celou mysl. To ji nesmíte k sobě pustit, ani když se snaží do vašich dvírek strčit první prst, to ho musíte hned přivřít v těch dveřích. Abyste ho přiskřípla, musíte se rozpomenout na recepty, které vám dával léčitel kdysi a když je použijete, zabírají, stejně jako když si koupíte nějakej bylinkovej čaj, kterej kdysi vymyslel a nechal si ho patentovat, i když není ušitej na míru zrovna vám, ale jste ráda, že něco po něm pro vás zbylo. Rozpomínáte se na ty jeho léčitelský rady a taky na svou prababku, která do všeho podobnýho trochu fušovala a dožila se dobrýho věku, a vy ty rady řeknete i svým známým a pomůžou jim, a vás mrzí, že neexistuje nějaká léčitelská škola, kde by se vyučovalo tomu, jak se dělají masti, tinktury a léčivé oleje, ale to by myslím farmaceutický průmysl nedovolil a vrchního chamana by asi přejelo auto, protože na hranici se už neupaluje. Poslední žítkovská bohyně skončila v blázinci, ale to už je dost dávno, to bylo ještě v minulým století...